Včera jsme byli s Gambulou na klasické odpolední vycházce, bylo docela horko, takže náš Afričánek byl ve svém živlu. Běhal s pesanama a snažil se je vyprovokovat jódlováním. Moc hezky jsme si to užívali, ale nakonec jsme museli domů (spát v parku není ono). Samotné se mi nechtělo. Každopádně to neměl být konec zážitků… 

Ťapkáme spolu směrem domů, ale Gambo začíná podezřele zpomalovat. NUTNĚ musí očichat každý kousek země, označkovat každé stéblo trávy. A pak to přišlo, popotáhnu za vodítko, ale ani se nehne, popotáhnu víc, zase nic. Otočím se, Gambo rozplácnutý na zemi a hraje mrtvolu.

A hrál to dokonale, vytřeštěné oči, ani se nehnul. Zkouším, co vydrží, ale klidně by se nechal po zemi dotáhnout domů. Snažím se mu ukázat svoji autoritu, velím sedni, ale ani náááhodou. Leží dál, ani nemrkne. Začínám lákat na pamlsky, taky bez úspěchu. Představa, že ho vleču domů na vodítku jak zdechlinu, je poslední kapkou. Chechtám se (autorita je tatam) a skláním se k našemu Mistrovi, abych ho zvedla ze země.

Třeba jednou budeme oprašovat sošku Oscara za nejlepší herecký výkon.

Tento příspěvek byl publikován dne 18. 4. 2007 (Středa) v 16.50 v rubrice Gambo a jeho život. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.