Jak jsme vyrazili na obyčejnou výstavu

new1.gif

Na druhý srpnový víkend jsme si naplánovali výlet do Innsbrucku na dvoudenní výstavu. Cílem bylo užít si pohodový víkend a pokusit se konečně dorazit rakouský šampionát. Na nás dost neobvykle jsme vyrazili tak, jak jsme si naplánovali. Ve tři bylo v autě zabaleno vše potřebné, my jsme byli vybaveni adresou penzionu a hurá na výlet. Poněkud nás zaskočilo, že navigace hlásila dojezd v 8 večer, protože v penzionu se ubytovávalo právě jen do osmi. No nic, snad se to stihne :) Ale naše stověžatá Praha nás rychle vyvedla z omylu, když jsme už jízdou přes ni nabrali 20 minut zpoždění… Gambo v tu dobu zalehnul k několikahodi­novému spánku na zadních sedačkách, které jako obvykle okupoval.

Aby to nebylo moc fádní, navigace nás místo dálnicí kolem Mnichova protáhla přímo městem (všimli jste si, že cestou na Mnichov nejsou skoro žádné benzínky?), pak jsme dali nějakou tu páteční kolonu na německých dálnicích, takže dojezd byl v devět. Marek tedy volal do penzionu, že se zdržíme a jestli je to v pořádku. Paní mluvila (nebo spíš nemluvila) chatrně anglicky, ale shodli jsme se, že je to tedy vysvětlené :)

K penzionu Alpina jsme dorazili jak divoká voda v půl desáté a našli na něm navigaci, že máme zazvonit v domě, který je na obrázku označenou šipkou. Šipku jsme našli, dům jsme v té tmě neidentifikovali, takže jsme opět využili telefonu :)

Dorazila nám otevřít šarmantní a sympatická dáma, která s námi komunikovala podivuhodným mixem němčiny, italštiny a angličtiny, my jí empaticky odpovídali obdobně… Ukázala nám náš krásný pokoj a my se směle dotázali, kdepak se v tomto malém městečku v tuto noční dobu najíme, dotaz paní mírně zaskočil. Vydali jsme se tedy do centra a jali se hledat restauraci, kde večer vaří a berou zvířata. Chvíli před desátou jsme vkročili do vyloženě místní restaurace, kde se linula rakouská dechule. Číšník se odkvačil zeptat kuchaře, zda nás ještě pohostí. Následně poněkud udiveně přijmul naši objednávku na mix grill a donesl nám porci, která byla akorát tak pro tři hladové krky :)

Nacpaní jsme zalehli ku spánku a ráno vstali a vydali se do Innsbrucku hledat výstaviště. To bylo kupodivu velmi snadné, vybaveni navigací a znalostí loga výstaviště jsme k němu dokroužili velmi snadno. Velká cedule navigovala na parkoviště pod výstavištěm, hezky jsme zahli do fronty a naprosto zkoprnělí vysolili 40 EUR za parkování na oba dva dny výstavy. Auto před náma řídila růžově oděná Francouzka, najela k automatu, který četl kód ze zakoupeného lístku. Bohužel nefungoval. To se stává, horší je, když na auto začnou sjíždět automaticky zavíraná vrata garáží.

Paní řvala jako tygr a strkala pod dveře ruce. Po dlouhém čekání ji místní vysvobodili (dost se blížila chvíle začátku posuzování) a my už s hrůzou v očích také projeli do garáží.

Parkovací lístek jsem uložila pečlivě do kastlíku (protože není nic horšího než jeho ztráta), sbalili jsme židličky, Gambíka a vyrazili na výstaviště. Jakmile jsme zaklapli první dveře za garáží, došel nám náš velký omyl. Dveře měly zvenku kouli a zpět se dalo jít pouze po přiložení parkovacího lístku ke čtečce… nic, teď to není čas řešit, musíme stihnout přejímku.

Naštěstí bylo vše dál hezky zorganizované, rychle jsme našli kruh, vybalili si saky a paky, obhlédli konkurenci a čekali na posuzování. Gambova třída byla samozřejmě nejobsazenější. Přihlášeni byli 4 psi, jeden nedorazil, takže pořád další dva konkurenti. Rakouský šampionát se začal pomalu vzdalovat.

Marek vyrazil ukecávat vrátného, aby ho pustil do garáží bez lístku, ten zuřivě argumentoval, že bez lístku jsme se nemohli dostat ani ven. Po prezentaci, že to šlo velmi snadno, získal náš drahocenný poklad v podobě lístku :)

Sotva jsme se rozkoukali, začalo posuzování. Byli jsme poslední v kruhu, rozhodčí byla Gambův typ, dáma něco kolem šedesátky, takové on nejradši. Hezky se na ni culil, poslušně předváděl postoj, nadšeně se proběhnul v kruhu a rozhodčí ho vyslala na první místo ve třídě. Získáním V1, CACA Gambo dokončil rakouského šampiona a nám udělal obrovskou radost, kterou pak ještě okořenil přidáním res. CACIB.

Sbalili jsme všechny serepetičky, rozloučili se s ostatními basenjisty (a že se sešla sympatická grupa – Msumari's, Abuluku atd.) a vyrazili do garáží. Drahocenný lístek nás nechtěl pustit ven, závora se nezvedala. Telefonát na velín a vysvětlování, ať zvednou závoru, uf, výjezd ven na sluníčko.

Rozhodli jsme se vrátit se do Neustiftu, kde jsme bydleli, a prohlédnout si okolí. V informačním centru jsme se poptali na lanovku, jestli Gambo může s náma. Vybavili jsme se náhubkem a chutí porozhlédnout se po okolí a vyrazili k dolnímu stanovišť lanovky, která nás měla vyvézt do 1760 metrů nad mořem.

Bylo 16:45, zakoupili jsme dvě zpáteční jízdenky (pes zdarma, jak milé) a vydali se lanovkou nahoru. Cesta trvala asi deset minut, výhled býl krásnější a krásnější. Gambo, zdá se, hrůzou z výšek netrpí, bedlivě sledoval okolí a tvářil se spokojeně.

Vyjeli jsme nahoru, bylo nám o něco chladněji, přeci jen velká výška, my v tričku, na nohou žabky. Ale co, obhlédneme krajinu, dáme si v kavárně s vyhlídkou štrúdl a pofičíme lanovkou dolů.

Na štrúdl nedošlo, na lanovku bohužel taky ne. V pět (ano, pár minut po výjezdu nahoru) začala lanovka cinkat a než jsme uběhli těch dvacet metrů, tak pán už jen krčil rameny, že prostě zavírá a nazdar. Bezva situace, máte zpáteční lístek na lanovku za hromadu peněz, na nohách žabky, na vodítku nadšené zvíře, druhý den vás čeká výstava a stojíte na hoře vyšší než Sněžka.

Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme směrem dolů po vlastní ose, brzdili jsme v žabkách jako o život (nikdy si nekupujte nové boty den před odjezdem kamkoliv, je to o poznání horší) a vydali se na túru do údolí. Gambík byl vypuštěn z vodítka po první zatáčce, tažné zvíře by v tomto případě nebylo dobré. Hned v druhé zatáčce byl koblih, nene, žádná pekárna na vršku, nýbž pořádný kravský koblih. A Gambo se do něj plavmo vrhnul, hezky zádíčka prodrbat a navonět. Ano, Arnold je ve svých filemch maskovaný proti Gambovi v Alpách dost trapně. Gambo byl totiž jedno velké… koblih. Tuto akci preventivně zopakoval ještě několikrát, aby náhodou maskování neopadlo. A byl naprosto spokojený. Začala jsem mu říkat hovnivál. Nebo radši hrdobec?

Následně se vrhnul do prudkého kopce a rozhodl se, že si dá řádný hovězí steak. Trošku prohnal krávy (až koupíte zdrclé alpské mléko, tak reklamace prosím u našeho ušatce). Kolemjdoucí turisti (mimochodem vybavení pohorama, větrovkou a nordic holemi…) zírali, co se to děje, zato Gambo svižně lámal všechny existující rekordy v coursingu.

Užívali jsem si vycházku s krásným výhledem po okolí a přemítali, co nás bude nejvíc bolet a kde budeme mít puchýře. Dolů jsme se dostali po necelých třech hodinách svižné chůze.

Tvářili jsme se, že psova podivná nahnědlá barva je standardním zbarvením a že ten odér je odjinud. Propašovali Gambíka do sprcháče, kde dostal řádnou koupel hodnou šampiona. Vydrbán šamponem zaplul do postele a tvářil se, že bude aspoň chvíli unaven. My už jsme se zmohli jen na studenou (ale lokální a skvělou) večeři na terase a v půl desáté zničení vytuhli.

Ráno jsme se pokusili vstát, abychom zjistili, že nás bolí naprosto všechno. Chůze podobná kačerovi byla dost náročná, představa pobíhání v kruhu mě děsila ještě víc.

Ale nadšeně jsme vyrazili do Innsbrucku, profesionálně zajeli do garáží, vyšli tentokrát s lístkem správnými dveřmi (tudíž už se neplatilo vstupné a cena parkování tak začala být přijatelnější) a vyhledali svůj kruh. Tam jsem začala řešit, kam jsem dala ten zatracený lístek. Představa komunikace s mistrem garážníkem mě nelákala. Rozhodla jsem se, že vyčkám, až někdo vyjde dveřmi z garáží, a já tam ladně zapluju. Pět minut, nikdo, tak jsem se zeptala místní dámy obstarávající WC, jestli nezná lepší cestu… ano, znala, stála jsem u špatných dveří. Ty správné byly kousek vedle a žádná koule na nich nebyla a dalo se normálně projít… prohledám auto, nic. Jemně mě chytla žaludeční nevolnost. Vyrazila jsem tedy zpátky ke kruhu, prohrabala podvacáté batoh a našla lístek přichycený za podšívku v kapse, ve kterém jsem původně hledala. Ach jo.

Čekalo nás posuzování. Rakouský rozhodčí nepůsobil moc sympaticky, řekla bych přímo nesympaticky… neustále komandoval vystavující, kam mají psa přesunout a pekelně se u toho mračil. No, má duše byla malá, ale doufala jsem, že Gambo jako ostřílený výstavní pes si z něj nic dělat nebude.

Nedělal, stál dokonale v postoji, až jsem zírala, cestou se sice snažil sežrat nějaké pamlsky, které tam nechal předchozí nezodpovědný soutěžící (copak nikdo nechápe, že basenji je lepší než vysavač od i-Robota?), ale nakonec i ten pohyb zvládnul.

Po trošce zmatku jsme pochopili, že Gambo opět porazil své konkurenty a získal V1, CACA… Zmatená a spokojená jsem následně vlítla do kruhu o CACIBa, rozhodčí nás dal jen do postoje, nic víc nechtěl a rovnou zadal Gambovi CACIBa, jak milé od nemilého rozhodčího :)

Následoval boj o BOBa s krásnou fenečkou z Msumaris's. Tentokrát to bylo delší, postoj, pohyb, postoj hlavou k sobě… a je to v kapse, máme zase bóbika :)

Naprosto spokojení a překvapení jsme si dali výborný oběd v místní kantýně, zakoupili odměny Gambíkovi (nový plyšový pes a hromada něčeho na zub), prokroužili závěrečné soutěže a spokojení vyrazili směr Praha.

Bez zácp, zato s Mordorem nad hlavami jsme před desátou dorazili domů a Gambíkovi na počest práskli šampáňo. Ať žije žampión! Další výstava až za 14 dní :)

Tři komentáře k příspěvku „Jak jsme vyrazili na obyčejnou výstavu”

  1. Styx říká:

    He, he, spisovateľka jedna báseň. Každopádne zavesiť si na krk Gamba ako člena rodiny, ne a ne a ne :-)

  2. Simona říká:

    Paráda!!! Velká gratulace a doufám,že takhle pěkně dopadnete i v Hungary :-)))

  3. Petra S. říká:

    Ivčo, reportáž nemá chybu…takhle jsem se nenasmála už dlouho…chápu, že při té 3h procházce v žabkách vám do smíchu asi nebylo…ale popsala si to nááádherně a fakt příhoda asi doživotně nezapomenutel­ná..tak hlavně, že to vše korunoval šampionát a BOBík navrch, super !!

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.